Antoni Gaudí i Cornet
(1852-1926)
Antoni Gaudí bývá sice obecně řazen mezi tvůrce
secesního období, avšak, téměř zpravidla s významnou poznámkou konstatující, že
autorův svébytný přístup k architektuře se v praxi otevřeně vymyká
zařazení do jakéhokoli konkrétního slohu. Svým způsobem jej lze užít coby
ukázkovou definici výjimečnosti v emotivně nezabarveném smyslu slova.
Zatímco svět kolem něj se čím dál tím více soustředil na nové, k čistotě
linií orientované průmyslově technické pojetí estetiky ve svém gradujícím
rozchodu s minulostí, Gaudí obracel zrak k přírodě a skladbám nespočetných
detailů. Rozmanitost a častá vzájemná nepodoba děl je svědectvím o neochotě
k profesní lenosti, o zápalu duše neustále hledající dokonalejší formy a
kombinace, ať už mají být od samého počátku nově vytvořeny, či vznikly
rozvedením přístupů starších.
Proto lze některá mistrova díla označit za
historizující, jiná za zcela novátorská po způsobu nikým nenásledované
revoluce. Zkrátka hledíme na počiny jednotlivce, jenž jako by záměrně přehlédl
technickou revoluci se všemi jejími společenskými dopady a soustředil se toliko
na přírodní, od narození většině lidí kdesi hluboko v nitru vlastní pojetí
krásy, přetrvávající v nás coby dědictví minulosti, volba mozku
neochotného držet krok s vývojem vlastních technických děl, jemu známý
svět pohlcujících.
U děl jako Casa Miló nevidíme snahu zjednodušit
skladbu osvědčených architektonických „pravidel“, jako se stalo snahou mnohých
soudobých tvůrců a v jisté pokročilejší formě i mottem velmi mnoha tvůrců
20. století, stejně jako se nejedná o okázalé manifestování nových možností a
konečně, ani otrocké napodobování historických slohů. Co se před námi reálně
prostírá je snaha využít pokroku stavitelských možností a stále více vzájemně
propojeného světa k zdokonalení minulosti a jejímu přetavení v nové,
vyspělejší podoby za současného opatrného braní zřetele na místo původu všech
běžných estetických principů, tj. matku přírodu-to však ne nezbytně pro
jakýkoli filozofický kontext, nýbrž jednoduše pro značnou přilnavost lidského
oka k takto vznikajícím obrazům, zajištěnou v bez nadsázky
surrealistické hloubce záběru.
Na místo čistých, pravoúhle pravidelných ploch
nastupují křivky pokryté mořem detailu, i po tisícím spatření dopřávajícímu
mysli bezpočet nových odhalení a podnětů, vše tvarově ovládáno rozvinutou
podobou vžitých architektonických prvků kopulí, frontonů, ústupů a následných
vysunutí tvaru fasád s římsami zdůrazňujícími hloubku prostoru. Vše přitom
zkomponováno s neskonalou pečlivostí, hodnou oněch vzdálených dob
středověku či renesance, kdy pro omezené budovatelské kapacity mnozí skvělí
duchové neměli možnost doufat v šanci realizovat své úvahy ve víc než
jedné či několika stavbách, pročež se každá z nich stávala objektem
neskonale hýčkaným intelektuální pečlivostí a cílem touhy po dokonalosti.
Jak řečeno, Gaudí nezavrhoval staré struktury, ale ani
je jen nekriticky nepřijímal. Přesněji je spíše využíval než následoval,
promísil moderní představy svobodně žijící společnosti s přetrvávajícími
„nejlepšími řešeními“ známými minulosti a přidal novodobý pokrok
v technologiích, materiálu i přírodních vědách. To poslední je zvlášť
důležité, neboť je poměrně nevhodně podceňovanou okolností, nakolik
katalánskému architektu posloužili nové materiály a nakolik pouhé kritické
přepracování struktury většinou postupy experimentu budovaných skvostů gotické
architektury. Způsob, jakým byly koncipovány opěrné systémy se ve světle
podobných úvah jevil jako zbytečně těžkopádný. Ve výsledku byly nakonec
„přírodní“ linie užitečné nejen pro přirozenost s níž působily, nýbrž i
jako reálně nejefektivnější řešení.
Pakliže by měly být hledány dva nejzásadnější rozdíly
mezi složitou Gaudího tvorbou a jeho nejen současníky, nýbrž i nástupci, pak
jde o řádem poutané moře zvlněného detailu proti rovné ploše a záplavu barev
proti „čisté“ bílé. Jakéhosi hlubokého architektonického souputníka
surrealismu, jenž již nenašel své opakovatele.
Antoni Gaudí žil život samotáře, hluboce věřícího plně
oddaného Bohu a své práci. Zemřel ve věku 73 let na následky porážky tramvají,
když mu byla pro jeho vzezření nuzného tuláka až příliš pozdě poskytnuta pomoc.
Komentáře
Okomentovat