Ať již za podvečerního návratu z blízké zastávky veřejné dopravy, či při pouhém vyhlédnutí z okna, v tvář na Strahově ubytovaných vždy hledí tatáž scenerie se svým rozložitým stadionem, pravidelným zástupem kolejních bloků, sportovišť a šikmostěnnou věží, tyčící se nad tím vším. Díky své od okolní hmoty ze všech stran oddělené poloze se těší pozorovatelnosti v celé své výšce od dvou ze tří k ní se sbíhajících komunikací, vesměs svou šířkou poskytujících široké průhledy právě do tohoto otevřeného prostoru, charakterizovaného v svém středu hnědošedou železobetonovou stavbou.
Stavba je fakticky nikoli jednou, byť se tak z většiny směrů opticky jeví, nýbrž dvojicí věží. Zešikmené, nepřerušované stěny prosté jakýchkoli vodítek reálného rozměru, ať by se mělo jednat o konvenčně tvarovaná okna, působí dojmem obrovitého menhiru či skalní jehly. Pouze přírodními zákony spoutané síly, vyčnívající z povrchu zemského. Jak řečeno, běžně tvarované osvětlovací otvory interiéru nejsou přítomny, docházejí plného nahrazení ven a následně dovnitř se elegantně vlamujícím vlnovitým tělesem jediného vertikálního skleněného pásu, prostupujícího celou výší budovy.
Ovšem, pohlédne-li oko až k samému vrcholu, ráz přírodní hmoty, jinak jednotně hovořený celou konstrukcí, dostává trhlinu. Prosté kovové zábradlí, znak lidské ruky a výše průměrné postavy, umístěný na samém vrcholu stavby a poskytující jediné spolehlivé měřítko, na první pohled žel ubíjející dojem mohutnosti a monumentálnost celé stavby. Přitom ze své podstaty zjevně není pouhým technickým prvkem údržby-jako lze pozorovat na mnoha stavbách dvacátého století, dochází zde toliko k tendenci nahradit starší, plnější a výraznější zakončení střech či fasád prvkem, propojujícím je skrze sérii otvorů v hmotě s oblohou nad nimi, s modrým, neustále proměnlivým a dynamickým nekonečnem, nahradit tyto lehčí konstrukcí, více odpovídající modernímu duchu a touze po neokázalém zvěstování pokroku. Z tohoto úhlu tedy vrcholové zábradlí věže představuje plně záměrný nejen funkční, nýbrž i estetický prvek.
Otázkou zůstává, zda nebyla aplikace tohoto prvku, této reformované tradiční součásti, považované za dobrý díl "řemesla", u jinak bez člověka koncipované monumentální architektury chybou. Zda by nebylo lépe vytvořit raději ochranné zábrany plné, volně vystupující coby mírné protažení výšky stěn věže, snad pouze z vnitřní, zespoda neviditelné oblasti opatřené pomocnými kovovými částmi, jinak řečeno aplikovat prastarý trik ke skrytí skutečné velikosti. Pohlédneme-li totiž na zmíněnou Strahovskou dominantu, naše smysly nejspíše prve zaznamenají právě její přírodní stránku pískovcové věže a až bezprostředně poté onu skupinu člověku uzpůsobených kovových tyčí na vrcholu. Podvědomě krátce zvažujeme skutečnou výšku stavby, načež se nám dostane odpovědi, bořící vliv šikmých stěn i čistoty, vlastně přinášející určité zklamání, srážející hodnotu dvojvěží jakožto monumentální konstrukce.
Komentáře
Okomentovat